Nositelé fakultní pamětní medaile

Fotogalerie:

- Udílení pamětních medailí v roce 2016 - slavnostní ceremoniál u příležitosti oslav 70 let fakulty

- Udílení pamětních medailí v roce 2018 - u příležitosti Adventního koncertu





prof. PhDr. Marie Bořek-Dohalská, DrSc.


Pro paní profesorku Bořek-Dohalskou se stalo akademické prostředí naprosto osudovým. Od roku 1955, kdy nastoupila ke studiu Filologické fakulty UK, univerzitu v podstatě neopustila. Působila v pedagogickém institutu, předchůdci Pedagogické fakulty, posléze pracovala na Pedagogické fakultě, následně na Filozofické fakultě, konkrétně na fonetickém pracovišti, a poté v osamostatněném Fonetickém ústavu. Ostatně fonetické zájmy představují středobod profesní dráhy paní profesorky. Tato vysoce koherentní profesionální trajektorie byla zpestřena několikaletou činností ve Fonetické laboratoři ÚJČ ČSAV. Do Akademie věd se paní profesorka později vrátila v rámci externí, leč velmi intenzivní a dlouholeté spolupráce, jež vedla ke zkvalitňování syntézy řeči s Ústavem fotoniky a elektroniky. Za nesmazatelnou a velice významnou část její profesní činnosti považujeme působení v české sekci lycea v Saint-Germain-en-Laye. Spolupracovala také na řadě výzkumů pro bezpočet vědeckých ústavů.


Oceněna v roce 2016


doc. PhDr. Marie Černá, CSc.


Docentka Černá absolvovala obor speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zpočátku působila jako učitelka zvláštní školy na Praze 5, poté se vrátila na svou alma mater, kde zastávala pozici odborné asistentky na katedře speciální pedagogiky. Mezi lety 1990 – 1994 a 2001 – 2007 byla proděkankou pro zahraniční styky PedF UK a v letech 1995 – 2000 byla vedoucí katedry speciální pedagogiky. Ve své edukační, publikační, výzkumné, přednáškové i osvětové činnosti se věnuje problematice osob s mentálním postižením, s užším zaměřením na jejich výchovu a kvalitu života. Účastnila se mnoha vědecko-výzkumných projektů, souvisejících kromě mentální retardace a příbuznými speciálně pedagogickými tématy, též s celoživotním vzděláváním učitelů, reformou školství po roce 1990. Toto zaměření je patrné v její publikační a ediční činnosti. K vydání připravila společnou publikaci autorů Černá, Kainová, Strnadová, Šiška, Titzl, která vyšla v roce 2008 pod názvem „Česká psychopedie“. Svoji odbornou činnost na PedF UK vždy spojovala s praxí. Po založení České logopedické společnosti prof. M. Sovákem vedla její psychopedickou sekci, která se posléze osamostatnila jako Psychopedická společnost, jejímž posláním je zvyšování kvalifikace pedagogických pracovníků pracujících pro podporu osob s mentálním postižením. V čele společnosti stála po mnoho let, v současné době je čestnou předsedkyní. Vedle zaměření na vzdělávání odborníků spolupracovala úzce s rodinami osob s mentálním postižením. Od založení Sdružení pro pomoc mentálně postiženým (nyní Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením) se na jeho činnosti aktivně podílela - dvě funkční období jako jeho předsedkyně. Za svoji všestrannou činnost získala několik domácích i zahraničních ocenění. Nejvýznamnější z nich je cena Kennedyho Nadace (USA) – „The 2000 Kennedy Foundation International Award in Mental Retardation – The Leadership in Education Award“. Dále pak obdržela Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch zdravotně postižených občanů (2008).


Oceněna v roce 2018


prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.


Historik, zabývající se problematikou pozdního středověku, zvláště husitství, dějinami historiografie a výzkumem dějinné paměti pan profesor Petr Čornej se narodil v roce 1951 v Praze. V roce 1974 absolvoval s vyznamenáním studium historie a češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1975 obdržel titul PhDr. na základě práce Proměny feudální třídy v Čechách v pobělohorských konfiskacích, v roce 1986 obhájil v Ústavu československých a světových dějin ČSAV disertaci Obzory husitského člověka ve světle soudobých vyprávěcích pramenů a získal titul CSc. V roce 1993 se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně na základě knihy Lipanská křižovatka. V roce 2000 byl jmenován profesorem českých dějin a následujícího roku získal titul DrSc. na podkladě díla Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Postupně pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, na katedře československý dějin Filozofické fakulty UK (1991 – 1992), poté založil a do roku 1999 vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě téže univerzity. Mezitím zastával v letech 1999 – 2001 funkci statutárního zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v letech 2005 – 2011 působil jako vědecký pracovník v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK. Od září 2002 do srpna 2013 byla jeho hlavním pracovištěm Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), na níž vykonával funkci prorektora a rektora. Přičemž dále přednášel na Pedagogické fakultě UK (do roku 2005), respektive působil jako výzkumný pracovník Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě UK (2005–2011). V současnosti je vědeckým pracovníkem mezioborového grantu Kulturní kódy a jejich proměny v husitském období v rámci Ústavu pro jazyk český AV ČR. Dva semestry působil jako hostující profesor na Varšavské univerzitě. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých monografií, popularizačních prací i učebních textů, z nichž největšího ohlasu dosáhly práce Tajemství českých kronik (1987; 2., rozšířené vydání 2003); Lipanská křižovatka (1992); Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437 (2000; 2., opravené vydání 2010); Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526 (2007 - spoluautorka Milena Bartlová), respektive soubor studií Světla a stíny husitství (2011). Kromě toho zveřejnil 150 vědeckých studií. Soustavně se věnuje popularizační činnosti (desítky článků v novinách a časopisech, více než 500 přednášek pro veřejnost), spolupracoval s rozhlasem a televizí (mimo jiné seriál Kronika česká), po dvacet let se podílel jako gestor na dějepisné soutěži českých a slovenských gymnázií v Chebu. Byl a je členem různých vědeckých, oborových a redakčních rad. Za svou činnost obdržel řadu ocenění i vyznamenání (např. Cena Učené společnosti, Cena Josefa Hlávky za nejlepší společenskovědní knihu, pamětní medaile Senátu Parlamentu České republiky).


Oceněn v roce 2018



doc. PhDr. Petr Dostál, CSc.


Pan docent Dostál nalezl své nadšení pro botaniku již v dětství. Od základní školy inklinoval k botanice a tento zájem přetrval až do profesního zaměření. Jako žák se účastnil několika přírodovědných expedic v ČR i v zahraničí. Po maturitě byl přijat na Biologickou fakultu Univerzity Karlovy, studium však nedokončil. Po návratu z vojenské služby začal studovat týž obor, tentokrát však na fakultě pedagogické. Studia zakončil s červeným diplomem na konci roku 1967. V roce 1972 složil přijímací zkoušku do vědecké přípravy v oblasti pedagogiky a zahájil práci na disertaci „Teoretické problémy výběru a zpracování obecně biologických poznatků v systému učiva“. Práci úspěšně obhájil začátkem roku 1979 a získal titul CSc. v oboru Pedagogika. Koncem roku 1983 byl jmenován na základě rozhodnutí vědecké rady Pedagogické fakulty v Hradci Králové docentem v oboru Teorie vyučování biologii. Od roku 1995 do roku 2002 vykonával funkci proděkana pro studijní záležitosti. Do částečného důchodu odešel v roce 2007, do plného důchodu pak v roce 2011. I nadále však působí v doktorandských studiích a v případě potřeby i jako florista při studentských terénních pracích. Za svou dlouholetou činnost na fakultě byla panu docentu Dostálovi v roce 2016 udělena zlatá medaile Pedagogické fakulty UK.


Oceněn v roce 2016


prof. RNDr. Milan Hejný CSc.


Pan profesor Hejný stojí za vybudováním školy didaktiky matematiky, která po dvacet let přináší české didaktické matematice světový ohlas. Je autorem teorie poznávacího procesu – Teorie generických modelů, která byla mezinárodní komunitou didaktiků matematiky přijata, oceněna a je v mnoha zahraničních studiích používána. Rozpracoval také myšlenku vyučování orientovaného na budování schémat. V duchu této myšlenky se svým týmem vytvořil sadu učebnic matematiky pro 1. - 5. ročník prvního stupně základní školy. Tyto učebnice významným způsobem přispívají k pozitivním změnám ve vyučování matematiky. V současné době pan profesor Hejný vede tým autorů, kteří tvoří učebnice navazující, a to pro 2. stupeň základní školy. A doposud byl vedoucí osobností KMDM PedF UK v oblasti výzkumu i aplikace výsledků výzkumu do praxe. Je autorem koncepce vzdělávání budoucích učitelů prvního stupně ZŠ na téže katedře. Jeho myšlenky znamenají zcela nový směr v přístupu ke vzdělávání jak žáků prvního stupně, tak i vysokoškolských studentů. V mezinárodní komunitě didaktiků matematiky je stále velmi aktivní. Pravidelně pracuje s doktorandy oborové rady didaktiky matematiky a vychoval tak již několik doktorandů, z nichž někteří pracují v akademické sféře nadále.


Oceněn v roce 2016


prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc., dr. h. c. (1935 – 2016)


Zdeněk Helus se narodil 19. 8. 1935 v Chotiné u Plzně. V roce 1958 absolvoval studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupil jako psycholog v dětském domově. Od roku 1961 působil jako vědecký pracovník v Československé akademii věd (nejprve v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského, později i v Psychologickém ústavu) a zde také v roce 1966 obhájil kandidátskou disertační práci. V ústavech ČSAV se věnoval převážně vlivu sociálních činitelů na utváření osobnosti dítěte a na jeho výkon ve škole. Od konce sedmdesátých let působil zároveň jako vysokoškolský učitel, převážně na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl roku 1990 jmenován profesorem pedagogické psychologie. V letech 1994 až 2000 zde zastával funkci děkana. Od začátku devadesátých let se významně zapojoval též do vysokoškolské vzdělávací politiky a na dlouhá léta se stal čelnou osobností Asociace děkanů pedagogických fakult ČR. Na půdě této organizace mj. přispěl k profesionalizaci učitelství a uhájení požadavku na magisterské vzdělání učitelů základních škol. Nadále se také věnoval kultivaci osobnostně orientovaného přístupu k dítěti s dalekosáhlými dopady do každodenní pedagogické praxe a napsal na toto téma řadu oceňovaných vědeckých prací i učebních textů. Za svou odbornou i organizační činnost byl profesor Helus mnohokrát vyznamenán, mj. čestným doktorátem Západočeské univerzity v Plzni, Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Medailí Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského a v neposlední řadě také Medailí Josefa Hlávky, která je udělována nestorům a zakladatelským osobnostem české vědy za jejich celoživotní dílo.


Oceněn v roce 2016


doc. RNDr. Karel Holada, CSc.


Doyen katedry chemie a didaktiky chemie Pedagogické fakulty UK chtěl být učitelem už jako žák obecné školy. A dětský sen se mu splnil vrchovatou mírou. V roce 2018 už je 64 let po maturitě na pedagogickém gymnáziu a 60 let promovaným pedagogem v oboru chemie a biologie. Vyučoval prakticky na všech typech a stupních škol, ale jeho největší přínos je bezesporu v přípravě učitelů chemie na Pedagogické fakultě UK, kde působí od roku jejího obnovení (1964) a patří mezi velmi oblíbené učitele. Po společenských změnách v roce 1989 zastával na fakultě i funkci proděkana, byl prvním přímo zvoleným předsedou Akademického senátu a vedl katedru chemie a didaktiky chemie. V posledních letech působí také na VŠCHT v Praze a VOŠ pro farmaceutické asistenty. V jeho profesních zájmech dominují specifické činnosti učitelů chemie a jejich žáků: experimentování, modelování, vizualizace, elementarizace a edukační hry. Jeho publikační činnost zahrnuje několik stovek textů téměř všech informačních pramenů. Je autorem či spoluautorem desítek učebnic pro všechny úrovně školského systému (z oblasti vzdělávání učitelů to jsou např. Edukační experiment v chemii, Chemie a společnost, Agogika chemie aj.). Jeho specifikem je zprostředkovávání informací studentům antologiemi (převážně svých původních) článků. Výrazná je a byla v jeho profesní dráze i tvorba učebních pomůcek pro výuku chemie včetně edukačních filmů, z nichž některé mají chráněné vzory a patenty. Výrazně se také podílel na vzniku celostátních kol chemické olympiády a 1. mezinárodní chemické olympiády v srpnu 1968. Na Pedagogické fakultě zavedl a učebními texty zabezpečil řadu předmětů v učitelských studiích včetně Univerzity 3. věku. Nezanedbatelná je i jeho aktivita v oblasti informatiky a informačních technologií ve vzdělávání. Založil také a vedl referátový časopis Informační bulletin pro výuku chemie a přes 50 let pečuje o publikační činnost autorů se zaměřením na výuku chemie a didaktiku chemie svou obětavou prací pro časopis Biologie-chemie-zeměpis (dříve Přírodní vědy ve škole). Oprávněně patří mezi nejvýznamnější české učitele chemie a učitele učitelů chemie.


Oceněn v roce 2016


doc. dr. Jaroslava Hrabáková, CSc.


(19. 5. 1929 Hlinsko – 17. 3. 2017 Praha)

Docentka Hrabáková prožila celý svůj profesní život na pedagogické fakultě UK: nejprve jako studentka, poté jako vyučující. Byla žákyní významného literárního historika Felixe Vodičky (mj. děkana pedagogické fakulty v letech 1949-50); svou učitelskou i vědeckou aktivitou pomáhala na fakultě uchovávat jeho odkaz, a to i v nelehkých letech normalizace, během nichž byla výuka literatury okleštěna a podrobena ideologickému dozoru. Po r. 1989 se stala první vedoucí nově ustavené katedry české literatury a významně se zasloužila o její rozvoj.

Její odborná činnost byla zprvu zaměřená na tvorbu spisovatelek působících na přelomu 19. a 20. století; tomuto tématu věnovala svou disertaci. Během normalizace ovšem mohla publikovat jen sporadicky. O to více se věnovala pedagogické činnosti. Nikdy nezapomínala na to, že pracuje s budoucími učiteli; stále více jí ležela na srdci výuka literatury na základních a středních školách, jíž se snažila (za spoluautorství svých kolegů) pomoci tvorbou učebnic literární výchovy a čítanek. Ty se staly převažující náplní její publikační aktivity i po r. 1989. Kromě toho napsala řadu hesel do slovníkové příručky Český dekameron (1994) a byla spolueditorkou kolektivní monografie Česká literatura na předělu století (2001), do níž přispěla průkopnickou studií Secesní román Růženy Svobodové, jíž se vrátila ke svým badatelským začátkům.

Jaroslava Hrabáková byla z těch, kdo v učitelství spatřují poslání. Byla hluboce oddaná literatuře, věřila v její schopnost kultivovat společnost. Ke svým studentům přistupovala s respektem jako ke svébytným osobnostem; v době převažující frontální výuky kladla důraz na společnou diskusi nad literárními texty. Jejími semináři prošli posluchači několika generací a se všemi dokázala najít společnou řeč; vychovala řadu významných literárních vědců, ale také nespočet učitelů základních a středních škol. Tuto záslužnou činnost vykonávala obdivuhodných padesát let, až do r. 2010.


Oceněna v roce 2016



doc. PhDr. Jiří Hrabinec, CSc.


Docent Jiří Hrabinec se narodil roku 1942 v Pardubicích.

Vystudoval tělesnou výchovu na FTVS UK a ruský jazyk na FF UK. Učitelské profesi se věnoval celkem 55 let, z toho 10 let působil na základních a středních školách, dalších 45 let na Univerzitě Karlově – nejprve na UK FTVS, od roku 1981 pak na UK PedF. Zde působil jako docent, 16 let vedl katedru tělesné výchovy a několik let byl i proděkanem pro studium. Odborně se dlouhodobě zaměřoval na teorii vyučování tělesné výchovy, metodologii vědecké práce a teorii tělesné kultury. V těchto oborech také graduoval a publikoval. V poslední době např. redigoval kolektivní monografii KTV Tělesná výchova na 2. stupni základních škol (Karolinum 2017). Mnoho let také edituje tematicky zaměřené sborníky východočeských spisovatelů. Sám publikuje povídky a verše, Česká televize uvedla jeho hru Řetězová reakce. Je také autorem četných literárních ilustrací.


Oceněn v roce 2018


prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc


Profesor Petr Charvát pochází z Prahy. V letech 1968 – 1973 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor klínopis – archeologie. Titul doktora filosofie získal v roce 1975. Účastnil se archeologického výzkum v Egyptě (hrobka velmože Ptahšepsese v Abusíru u Sakkáry, 25. století př. n. l.), poté až do roku 1990 působil v Archeologickém ústavu ČSAV. Na základě disertační práce z oboru středověké archeologie mu byl v roce 1980 udělen titul kandidáta historických věd. Titul doktora historických věd získal na základě monografie Ancient Mesopotamia – Humankind´s Long Journey into Civilization (Praha: The Oriental Institute 1993). V průběhu svého působení na ČSAV se zúčastnil ještě několika zahraničních výzkumů (buddhistický klášter z 1. tisíciletí n. l. Abajagiri Vihára v Anurádhapuře, Srí Lanka, společný projekt vlády Srí Lanky a UNESCO; 1989 Džemdet Nasr u Bagdádu, v řadách Britské archeologické expedice v Iráku). Mezi lety 1990 – 2005 pracoval v Orientálním ústavu Akademie věd ČR v Praze. Akademický rok 2003 – 2004 strávil ve Filadelfii (USA) na stipendiu Nadace Johna Williama Fulbrighta (studium archeologického materiálu starověkého Předního Východu v tamním Museum of Archaeology and Anthropology, University of Pennsylvania). Roku 2008 byl pozván k přednáškám o dálkových stycích českých zemí s Orientem a o české státnosti v raném středověku na École Pratique des Hautes Études, a to na její Section des sciences historiques et philologiques, v Paříži. Dále působil v letech 2011 – 2012 na univerzitě v Kolíně nad Rýnem jako Fellow (člen) mezinárodního kolegia MORPHOMATA jako řešitel projektu "History from bits of clay: The Sumerian early state of Ur at the beginning of third millennium B. C". Publikace M. Bárty a J. Kováře "Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur“ (Praha: Academia 2011), na níž se autorsky podílel, získala cenu rektora Univerzity Karlovy v Praze za tvůrčí počin roku. V roce 2012 pak obdržel za knihu "Zrození státu“ (Praha, Karolinum 2011) Cenu Josefa Hlávky za nejlepší česky psanou vědeckou publikaci roku 2011. Na výročí 17. listopadu 2017 získal ocenění Arnošta z Pardubic za mimořádný přínos pedagogické profesi. Jeho publikační činnost je podle Hájka pro studenty a odbornou veřejnost zárukou dostupných a kvalitních zdrojů. Potvrzuje to i Cena Josefa Hlávky za knihu Zrození státu - prvotní civilizace Starého světa, která mu byla udělena již dříve. Za zmínku stojí i pořad Dvaasedmdesát jmen české historie, který moderoval pro Českou televizi. V současnosti vyučuje na Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a Pedagogické fakultě UK.


Oceněn v roce 2018


prof. PhDr. Stanislav Jelínek, CSc.


Profesor Stanislav Jelínek je významný pedagog a přední český badatel v oboru lingvodidaktiky, uznávaný u nás i v zahraničí, i když po určitou dobu byla jeho činnost omezována a znesnadňována. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy působil od roku 1953 do roku 2009. Bohatá a mnohostranná činnost profesora Jelínka obsáhla řadu oblastí. Kromě vlastního pedagogického působení to byla řada projektů a koncepcí odborné pedagogické praxe, výuky a různých forem studia cizích jazyků, mnohaletá poradenská činnost pro ministerstvo školství, náročná práce na školních osnovách, publikační a redaktorská práce v odborných časopisech, organizace odborných seminářů k teoretickým otázkám didaktiky cizích jazyků, přednášková činnost pro učitele i odbornou veřejnost. Zvláštní kapitolu v odborném životě profesora Jelínka představuje tvorba učebních textů a učebnic, v nichž se věnoval problematice didaktiky cizích jazyků. Z těchto děl můžeme jmenovat například publikace Metodika ruského jazyka, Didaktika cizích jazyků či Didaktika ruského jazyka. Nezbytnou příručkou při výuce cizích jazyků se pro pedagogy stal Rusko-český lingvodidaktický slovník, který by bez pana profesora a jeho týmu nespatřil světlo světa. V posledních třiceti letech vynaložil pan profesor velké úsilí jako vedoucí autorských týmů a tvůrce didaktické koncepce učebních souborů. Rozsáhlá byla vědecká činnost pana prof. Jelínka, během níž spolupracoval s několika univerzitami zejména v Rusku, Polsku a na Slovensku. A i právě proto se panu profesoru Jelínkovi dostalo velkého obdivu nejen u odborníků v oboru, ale i u studentů.


Oceněn v roce 2016


doc. PhDr. Naděžda Kvítková, CSc.


Paní docentka Knížková je specialistkou na českou historickou mluvnici a starší období vývoje jazyka, teoretička vyučování češtině, autorka odborných statí, recenzí a skript, členka redakční rady časopisu Český jazyk a literatura. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy působila od roku 1990 a u studentů si získala velkého uznání. „Je učitelem lidským, moudrým a tolerantním.“ – říkává se o paní docentce dodnes. Své pedagogické zkušenosti nabyla na všech typech škol. Nejprve v letech 1957–1961 vyučovala český a ruský jazyk na základních a středních školách v Severomoravském kraji, poté ji získalo vysoké školství: působila na katedře bohemistiky FF UP v Olomouci a později na katedře českého jazyka a literatury PedF UK v Praze. Z jejich nejvýznamnějších historických prací lze jmenovat edici Komenského Orbis sensualium pictus (1991), z nesčetných odborných statí alespoň studii Jazyková stránka agitačního spisu Krátké sebránie z kronik českých. Jako didaktička češtiny obrací svoji pozornost např. k vyučování slohu, zajímá ji využití onomastiky ve škole či historii vyučování českého jazyka. Doc. PhDr. Naděžda Kvítková, CSc., oslaví 6. dubna tohoto roku významné životní jubileum, a proto si dovolujeme jí k tomuto jubileu popřát hodně zdraví, štěstí a pracovního elánu do dalších let.


Oceněna v roce 2016


PhDr. Jana Kohnová, Ph. D.


Paní doktorka Kohnová zahájila svá studia na Pedagogickém institutu v Olomouci, kde vystudovala obor dějepis – český jazyk. Ve svých studiích poté pokračovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, zde se zabývala filosofií a historií. Po dlouhých letech, kdy byla paní doktorce tehdejším režimem zakázána pedagogická činnost se v roce 1990 vrátila na Filosofickou fakultu, na níž se jí podařilo získat doktorský titul. Od roku 1992 působí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Ve stejném roce a dále mezi lety 2001 a 2014 byla ředitelkou Ústavu rozvoje školství postgraduálního studia a Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství. V roce 2003 získává titul Ph. D. z oboru pedagogika. Mezi významné práce paní doktorky patří řada monografií, z nichž můžeme jmenovat například Další vzdělávání učitelů a jejich profesní rozvoj či Profesní rozvoj učitelů a cíle školního vzdělávání. Paní doktorka je dodnes také aktivní členkou Asociace učitelů dějepisu či České asociace pedagogického výzkumu.


Oceněna v roce 2016


prof. PhDr. Radoslava Kvapilová Brabcová, CSc.


Paní profesorce Kvapilové Brabcové nepochybně náleží k zakladatelským osobnostem v oblasti přípravy učitelů českého jazyka na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a své celoživotní dílo bezezbytku zasvětila rozvoji české bohemistiky, slavistiky, lingvodidaktiky a vzdělanosti v kulturním okruhu národního jazyka a jeho edukace. Již roku 1959 nastoupila jako odborná asistentka na katedru českého jazyka Pedagogického institutu v Brandýse nad Labem, později Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1990 se jako bezpochyby nejvýznamnější vědecká osobnost této katedry a zároveň jako symbol mravní integrity a bezúhonnosti stala za všeobecného konsensu pracovníků i studentské veřejnosti první popřevratovou vedoucí katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1990–2001). Pod jejím vedením zaznamenala vědecká i pedagogická činnost katedry nebývalý rozkvět, z nějž čerpá dosud. Jako mimořádná osobnost české vědy byla prof. Kvapilová Brabcová zároveň v letech 2001–2006 rektorkou a v letech 2006–2010 prorektorkou pro vědu a zahraniční styky Literární akademie Josefa Škvoreckého. Její publikační činnost čítá více než 200 záznamů děl bohemistických, slavistických i lingvodidaktických.


Oceněna v roce 2016


prof. RNDr. Jarmila Novotná, CSc.


Paní profesorka nabyla své první vysokoškolské vzdělání na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1991 byla na základně úspěšného habilitačního řízení jmenována docentkou a v roce 2011 získala titul profesorský. Na Katedře matematiky a didaktiky matematiky působí od roku 1987 a stala se se stala garantem rigorózního řízení. Za tuto dobu také dopomohla mnoha studujícím k získání doktorského titulu. V posledních 5 letech spolupracovala na řadě mezinárodních projektů, z nichž můžeme jmenovat například LPS – The Learner´s Perspective Study či Classroom Lexicon Project, jež byly koordinovány z Austrálie, dále pak Learning to Teach: Building Global Research Capacity for Evidence-Based Decision Making, jejichž koordinace pramenila až z USA. Za významný fakt považujeme take vystoupení na mezinárodní konferenci CERME 9 v roce 2015. Kromě vědecké činnosti se paní profesorka věnuje také organizaci mezinárodních konferencí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy či působí jako Garant pobytů hostujících profesorů ze zahraničí.


Oceněna v roce 2016


PhDr. Eva Opravilová, CSc.


Eva Opravilová je erudovanou vysokoškolskou pedagožkou, která v médiích i odborném tisku bývá označována za „matku mateřinek“, „vědmu“, „první dámu české předškolní pedagogiky.“ Celý svůj profesní život zaměřila na výchovu a vzdělávání nejmenších nejprve ve Výzkumném ústavu pedagogickém, poté v ústavu Akademie věd, v Ústavu pro učitelské vzdělávání UK, kde od roku 1960 začala jako odborná asistentka postupně rozvíjet činnost vysokoškolského pedagoga, teoretika a badatele v oblasti výchovy a vzdělávání dítěte předškolního věku. Problematice předškolního vzdělávání zůstala celoživotně věrná, taktéž na Pedagogické fakultě UK v Praze. Díky iniciativě Evy Opravilové se od roku 1970 na PedF UK jako první v republice otevřel magisterský obor pro studium předškolní pedagogiky. Vlivem politické situace se habilitovala na PedF UK teprve až v roce 1990 jako docentka oboru pedagogiky. V tuto dobu získala grant na podporu osobnostně orientovaného modelu předškolní výchovy, dle kterého pracuje velká většina mateřských škol v ČR. Byla spoluzakladatelkou České pedagogické společnosti, významnou členkou OMEP ČR UNICEF, zakládající osobností Asociace předškolní výchovy a Společnosti pro podporu a rozvoj čtenářství v ČR „CzechRA“. Vedle vědecké práce velmi významnou a rozsáhlou oblast tvorby Evy Opravilové zahrnují díla určená dětem nejprve ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros, dětským časopisem Sluníčko, následně s Českou televizí a v posledním desetiletí i s firmou Beidersdorf Nivea.


Oceněna v roce 2016


PhDr. Josef Stracený, CSc.


Pan profesor Stracený vystudoval filosofickou fakultu, obor filosofie v roce. V roce 1981 získal titul doktora filosofie a o pět let později po externí aspirantuře titul CSc. Na Univerzitu Karlovu nastoupil po absolvování základní vojenské služby a od té doby působí na Pedagogické fakultě UK prakticky po celý svůj profesní život. Vyučoval nejprve filosofii a po roce 1990 se orientoval především na politologii a politickou filosofii. V současné době působí na katedře Občanské výchovy a filosofie. Jeho výuka je studenty pregraduálního i postgraduálního, denního i kombinovaného studia po léta velmi kladně hodnocena, a to nejen pro jeho odborné znalosti a pedagogické schopnosti, ale především pro jeho lidský přístup ke studentům a ke studiu, pro jeho schopnosti vést závěrečné práce, jeho nasazení v hledání nových forem spolupráce katedry se studenty. Na katedře odpovědně zastává místo zástupce vedoucího katedry, jeho vztah k lidem na pracovišti je velmi kolegiální. Mimo Pedagogickou fakultu se dlouhodobě realizuje v rodné Davli, kde pracuje jako předseda místní tělovýchovné jednoty Slavoj Davle.


Oceněn v roce 2016


doc. PaeDr. Pavel Šamšula, CSc.


Pan docent Šamšula pochází z Příbrami. Na Pedagogickém institutu v Brandýse nad Labem vystudoval učitelství s aprobací matematika – výtvarná výchova a v roce 1972 absolvoval postgraduální studium. Na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy začal působit v roce 1977. V roce 1982 úspěšně obhájil kandidátskou práci nesoucí název Umění jako předmět výchovy (PaedDr.) a v roce 1989 byl jmenován docentem pro obor teorie výtvarné výchovy. Na katedře i nadále působil nejprve jako tajemník v letech, poté jako zástupce vedoucího katedry, a od roku 1987 do roku 2010 byl pověřen jejím vedením. V letech 1991–1994 vykonával také akademickou funkci proděkana pro oborová studia. Československému komitétu INSEA předsedal v letech 1985–1990. Z jeho publikační činnosti zasluhují pozornost zejména dvoudílná skripta Didaktika výtvarné výchovy I. a II., jež vznikla ve spolupráci s H. Hazukovou a učebnice Výtvarná výchova v 7. a 8. roč. ZŠ, s drobnými příspěvky spoluautorů Vl. Leštiny a J. Guthové; dále pak Průvodce výtvarným uměním I. – IV. ve spolupráci s J. Adamcem, J. Bláhou a J. Hirschovou (první čítanky, resp. učebnice o výtvarném umění pro ZŠ a SŠ v ČR) a obrazové publikace Obrazárna v hlavě 1–6, určené pro výuku výtvarné výchovy na ZŠ. Pavel Šamšula je autorem i řady učebních pomůcek (souborů diapozitivů, souborů nástěnných tabulí), odborných článků a statí v Estetické, resp. Výtvarné výchově a v dalších odborných časopisech.


Oceněn v roce 2016


prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.


Profesor Stanislav Štech se narodil 23. srpna 1954 v Podbořanech. V letech 1973 – 1978 vystudoval psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil na univerzitách v Paříži 8 Saint-Denis (ty vyústily nejen ve společné publikace, ale i ve spolupráci v rámci programu Erasmus-Sokrates), ve výzkumných ústavech INRP v Paříži a CNR v Římě. Je členem vědeckých rad řady fakult a univerzit v ČR, členem redakčních rad odborných časopisů u nás i v zahraničí. Má zkušenosti z práce v Grantové agentuře ČR i v pracovní skupině pro psychologii, pedagogiku a kinantropologii Akreditační komise vlády ČR. Byl členem evropské sítě expertů v sociálních vědách o vzdělávání NESSE při Directorate General – Education and Culture. Náplní činnosti byly expertízy, analýzy a evaluace výzkumných nebo školsko-politických dat. A deset let vykonával funkci institucionálního člena Řídícího výboru programu OECD Institutional Management in Higher Education (IMHE). Výzkumně se zabývá školní socializací, profesí učitele a školní psychologií, od r. 2004 také vysokoškolskou politikou a jejím výzkumem. Profesorem pedagogické psychologie na Univerzitě Karlově v Praze je od r. 2007. 17 let byl vedoucím katedry psychologie na Pedagogické fakultě UK a v letech 2003–2015 vykonával funkci prorektora Univerzity Karlovy. Je autorem tří monografií a více než stovky článků a studií. V červnu 2011 mu byla francouzskou vládou udělena hodnost Důstojníka Řádu akademických palem za zásluhy o výchovu a vzdělávání. Od února 2018 je předsedou České sekce UNESCO.


Oceněn v roce 2018


doc. Ing. Jitka Vodáková, CSc.


Paní docentka Vodáková se dlouhodobě věnovala problematice didaktiky odbornéhéo vzdělávání, jež se zaměřovalo na zemědělské a potravinářské obory. Těžiště její práce spočívalo v didaktice pracovního vyučování. Dále se také věnovala problematice racionalizace výživy, o níž též významně publikovala. Výukově se v posledních letech zaměřovala především na oblast dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a vedla přednášky a cvičení v profesních kvalifikačních kurzech pro pedagogické pracovníky. Je autorkou několika odborných publikací, z nichž můžeme jmenovat například Léčivé rostliny vydané roku 2008 či Speciální pracovní výchova a ergoterapie z roku 2007.


Oceněna v roce 2016


prof. PhDr. Eliška Walterová CSc.


Paní profesorka Walterová zahájila svá vysokoškolská studia na na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor ruština-dějepis. Zde také v roce 1968 složila rigorózní zkoušku. Aspiranturu zahájila v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV v oboru pedagogika se specializací teorie vyučování cizím jazykům. Tomuto pracovišti, kde získala v roce 1975 titul kandidátka věd, zůstala věrná po dvě desetiletí. Zde se formovala její vědecká orientace, zejména zaměření na srovnávací pedagogiku, školní vzdělávání a kurikulum. Od roku 1990 působí Eliška Walterová nepřetržitě na Pedagogické fakultě UK. Jednou z linií odborné práce se stala pedagogická terminologie. Již v roce 1992 iniciovala v Učitelských novinách publikaci MAPES, později se stala spoluautorkou Pedagogického slovníku. Na přelomu Milénia byla členkou interdisciplinárního týmu, který připravil Zelenou knihu a Bílou knihu, dva zásadní dokumenty české vzdělávací politiky pro 21. století. V dalších letech byla hlavní řešitelkou dvou velkých projektů základního výzkumu školního vzdělávání. Na projektu Centrum základního výzkumu školního vzdělávání, spolupracovala na projektu Centrum výzkumu základního vzdělávání s týmem čtyř pracovišť PedF UK. Projekty přispěly zásadně k prohloubení poznatkové základny školního vzdělávání, k teorii a metodologii jeho interdisciplinárního výzkumu. Velkou příležitostí pro mezinárodní angažmá a rozvíjení srovnávací pedagogiky, jejího nejmilejšího oboru, byla práce v exekutivě WCCES, Světové rady společností srovnávací pedagogiky, v letech 2004-2016. Podílela se na několika projektech a publikacích, z nichž zejména příspěvek do knihy o vývoji srovnávací pedagogiky poprvé zpracovává na základě dokumentů historii české srovnávací pedagogiky a uvádí ji do mezinárodní oborové komunity. Jako školitelka dovedla Eliška Walterová k úspěšné obhajobě patnáct doktorandů, kteří se vesměs uplatnili v oboru jako vysokoškolští učitelé a výzkumníci. Přejme proto jubilantce, aby naplňování jejího životního kréda „Vzdělávání je jednou z mála trvalých hodnot v současném křehkém a ohroženém světě, která stojí za poznání, podporu a kultivaci“ bylo inspirující, přínosné a úspěšné jako dosud.


Oceněna v roce 2016


Prof. PaedDr. Radka Wildová, CSc.


Profesorka Wildová žije od narození v Praze. V roce 1987 absolvovala studium učitelství pro 1. stupeň základní školy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila jako učitelka na základní školu. Krátce na to, vedle učitelského působení, zahájila vědeckou přípravu v oboru pedagogika. V roce 1993 získala titul kandidáta věd a stala se odbornou asistentkou katedry primární pedagogiky. Odborně se zaměřila na problematiku počáteční gramotnosti a didaktiku primárního vzdělávání. Na fakultě se postupně zapojila i do řídicí práce, působila jako zástupkyně vedoucí katedry a od roku 2003 jako proděkanka pro studijní záležitosti. V roce 2004 byla jmenována docentkou pedagogiky. V roce 2009 byla zvolena (jako první žena v historii fakulty) děkankou a tuto funkci zastávala po dvě funkční období. Významně se zasloužila o stabilizaci fakulty a její další rozvoj, má rozhodující zásluhu na tom, že se fakulta stala vlajkovou lodí českých pedagogických fakult v oblasti vytváření podmínek pro další profesionalizaci učitelství. Respekt, který si v odborných kruzích získala, ji v roce 2015 přivedl do týmu poradců ministryně školství, mládeže a tělovýchovy. V roce 2015 byla jmenována profesorkou a krátce na to byla povolána do kolegia rektora Univerzity Karlovy. V roce 2016 se stala prorektorkou Univerzity Karlovy pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti. Je autorkou řady knižních i časopiseckých prací, zejména z oblasti primární pedagogiky; širší pedagogické veřejnosti jsou známé její písanky a pracovní sešity pro výuku počáteční gramotnosti. Za svou práci byla profesorka Wildová mnohokrát vyznamenána, a to např. Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, čestným členstvím v České pedagogické společnosti a také medailemi několika českých i zahraničních vysokých škol.


Oceněna v roce 2016














Poslední změna: 3. leden 2019 21:16 
Sdílet na: